Diskuze

Ahojda, řekla bych, že si živě dokáži př

• Ahojda, řekla bych, že si živě dokáži představit, jak se cítíš. U nás to bylo z části podobné. V těhotenství jsem se s přítelem také stěhovala do většího. Na náš starý byt vidím z okna, ale i mě je z toho tak nějak smutno. Dokud se na něj lidi chodili jen dívat, byl přeci stále můj i já v něm prožila tolik věcí, tolik zážitků, tolik krás ... a najednou se našel opravdový zájemce, byt se prodal a já se s ním musela rozloučit. Naposledy jsem si ošahala stěny, pohladila kuchyňku a předala klíčky přítelovi, aby je dal paní - já bych u toho totiž bulela jak malá. A v práci ... ke konci taky docela horor, z části se mi tam líbilo a z části jsem byla ráda, že mizím. Teď mi opět začínají dělat dusno - jako jak si to představuju dál a tak. Když vidím ty vztahy tam a to všechno ostatní ... ne vím, že se tam nechci vrátit. Takže teď to nějak podat. Každý, kdo odcházel byl ten největší hajzl (s prominutím) a že jsem tam zažila několik odchodů lidí (takže teď budu s prominutím ten hajzl já). Je mi z toho úplně špatně. A další věc - hledání si nové práce. Sice malému je 6 měsíců a mateřskou má na 2 roky a pak chceme hned druhé mimi ... ale i tak, mám z toho už teď hlavu v pejru.
  Sakryš, jsem se nějak rozepsala, ale to hlavní, co jsem ti chtěla říct, je to, že ten prcek ti všechno, ale opravdu všechny VYNAHRADÍ ... a co víc, s ním si určitě najdeš nějaké kamarády, protože ty prckové se tak nějak družej sami o sobě :o). Takže hlavu vzhůru, to dáme :o)

  Buik , reakcí: 6, poslední: 09.11.2012 14:16:20
  [ reagovat ] [ skrýt všechny reakce ] [ URL příspěvku ]
  • RE:
    :-) jo, je to děs - vzpomínky na starý byt. Já na něj nemusím koukat, protože my se - jak už sem psala - přestěhovali z města úplně. Na vesnici. Ale pokaždé, když se do města vrátím a vidím náš balkón, zasteskne se mi. S tou mateřskou to chceme udělat úplně stejně - na dva roky a mezitím další ... i když - je to na zvážení ... ještě přemýšlím o třech - potřebovala bych nějak porovnat částky - kolik je vlastně ten rodičovský příspěvek. Nemám se kam vrátit - pracovala sem na živnost pro jednu firmu - už mě znovu chtít nebudou. Budu jim vděčná, když mi vůbec zaplatí říjen ... Je to všude stejné - jako jedna z mála jsem sice odcházela v klu a míru, chvilkama jim ještě na dálku pomáhám, ale věřim, že už sem taky "ten hajzl, ta kráva". Do práce se moc hrnout nebudu. Ale je to děs, sem doma teprve týden a už se doma nudim.
    nevim roupama coby. Kdyby aspoň venku nebylo tak hnusně ...

    blueberry6
    [ reagovat ] [ URL příspěvku ]
    • RE:
      Přemýšlím, jak jsem zabíjela čas já. Třeba tím, že jsem připravovala pokojíček - víš, na stěny obrázky namalovat. Ono to není tak jednoduché s tím bříškem. Nebo jsem si na netu stahovala básničky a dělala z nich takovou jakoby knížečku. Přidala jsem tam obrázky a mám to ve dvou variantách. Jednu s barevnými obrázky na teď - protože má rád barvičky a jednu jen s obrysy obrázků, aby si je mohl vybarvit, až bude větší. Nebo jsem si na netu stahovala výrobu různých blbostí, abych měla inspiraci, co s ním budu moct vyrábět, až bude větší. Nebo si tam najdi šití zviřátek - jestli ráda šiješ.
      Co se rodičáku týče, tak je to KATASTROFA. Na ty dva roky je to 11.500, na tři roky 7.600 a na čtyři roky 3.800. Mno není to paráda?? :o) Je jasné, že kdyby si to člověk dal na tři nebo čtyři roky, tak musí určitě mít nějakou brigádu k tomu.
      Musím se s tou paní domluvit a přijít se podívat na ten byteček. Fakt ho celej předělala, tak abych věděla, že už to není "doma".

      Buik
      [ reagovat ] [ URL příspěvku ]
      • RE:
        já chtěla zařizovat ten náš nový byt. Pořádně tu uklidit, uspořádat všechno ... ale bohužel, na to bych potřebovala součinnost manžela - musí nejdřív přidělat police a dát dohromady vestavnou skříň - bez toho se nehnu. Jenže nejhorší je, že čím déle jsem doma, tím menší chuť do něčeho mám. Dneska jsem neudělala třeba vůbec nic. Jen jsem probulela den. Jen proto, že mi manžel řekl, že chce jít s "klukama" večer na pivko - že už je tři týdny neviděl. Nechtěla sem říct ani slovo. Nemohla sem. Cokoli bych řekla, bylo by to špatně - jako výčitka. A to já nechci. Už několikrát jsem se tak zachovala a už několikrát sem se pak sama cítila trapně. Jen jsem si říkala - jak dlouho já nikde nebyla. Vlastně - už ani nevim. A jak dlouho já neviděla ... vlastně - za dva roky jsem si tu nedokázala nikoho k sobě najít, takže by ani nebylo koho vidět. A to je právě to. žila jsem jen prací a přítelem/manželem. A teď když sem doma, jsem sama. úplně sama. Připadá mi to jako agónie .. jako bych si vybrala svoje vlastní vězení. Já vim, že bych se měla těšit, ale prostě - necítím se tu dobře. A není to jen o prostředí ... ve starém bytě by to bylo asi dost podobné. Jen tam jsem nebyla tak odřízlá od světa. Oči mám opuchlé, třeští mě hlava, manžel za chvilku přijde domu, hodí do sebe večeři a zase půjde.Teď sem se rozepsala na úplně jiné téma... pardon.

        blueberry6
        [ reagovat ] [ URL příspěvku ]
        • RE:
          Hele, jestli tě to jen trošku uklidní, u nás je to to samé. Včera mi řekl, že chce jít za klukama na pivko. Nechtěla jsem na to nic říct, ale neodolala jsem. Mno a jeho odpověď byla přesně - já už je tři týdny neviděl. A já mu na to řekla, že já jsem od narození prcka nikde nebyla a ani před tím. Tak se asik urazil a nikam nešel. Stále si říkám, že na něj musím nějak vyzrát - prostě říct něco, aby se nenaštval, ale aby to říkalo všechno.
          
          Vůbec neva, že si psala na jiné téma. A opravdu nejsi sama, na koho takhle padle ten smutek, samota ... až bude prcek na světě, bude to zase o trošku lepší. Teď tu na mě haleká a má z toho ohromnou radost a já mám radost, že je!
          
          Přemýšlej, nebo mi řekni, co tě baví, co děláš ráda? Jde něco z toho dělat teď, když si doma? Je nějaká podobná věc, kterou by si mohla dělat doma? A s tím stavění skříní a tím ostatní, zatlač na chlapa, nedá se nic dělat. Já stále připomínám, že je třeba obrousit a nalakovat židlička ... po třech týdnech už se suší ve sklepě. Prostě stále dokola opakovat, je to otravné, to přiznávám, ale když nestačí jim to říct jen jednou, musí se halt opakovaně. A hlavně z toho neměj špatný pocit. Špatně by se měl cítit on, že tě chce nechat samotnou doma!!!

          Buik
          [ reagovat ] [ URL příspěvku ]
          • RE:
            uvízla sem ve stereotypu - vše se motá kolem nádobí, prachu, podlah, praní a žehlení ... to celé mě tak demotivovalo, že už ani na to vaření, které mě vždy tolik bavilo, nemám náladu. Začala sem háčkovat, po výplatě si musim koupit nové klubko. Sice nic jiného než krátký sloupek neumím, ale - aspoň něčím se zabavím ... a každý den se snažim najit důvod aspoň na pár minut opustit byt. Upřímně - lenivím ... Našla sem si cvičení - bývala jsem hodně aktivní - i když mě jakýkoliv pohyb vyčerpává, to cvičení je fajn. škoda že je jen jednou týdně ... Mám teď spoustu času na přemýšlení - to je celkem nebezpečné. Přemýšlím nad spoustou depresivních věcí, zabloudila jsem myšlenkama i na porod. Přijde mi to tak děsivý - nejraději bych se toho neúčastnila.Koukám na jedinou zeď v bytě, která je hotová. Stojí u ní plně vybavená knihovna, lampička, na ní visí obrázky ... je to nádhera. Taková malá naděje, že třeba jednou budou podobně zařízené i ostatní zdi. A třeba se už v ložnici nebudou povalovat ty nemožné krabice s oblečením, které už dávno neobleču, a dalšími věcmi, které nejsou momentálně kam uklidit... a třeba ten věšák na ručníky nebude jen tak ležet na pračce, vedle police, která také čeká na přidělání... a třeba kočky zase budou mít svou "kočičí zeď" ... a nad televizí bude police se svíčkama a ... bože. Jímá mě vztek, když nad tím tak přemýšlím. A má drahá polovička? Možná se občas cítí uražený, možná snad i dotčený, rozhodně má pocit, že ho každý večer obtěžuju, když po něm něco chci, ale jinak je mu to úplně jedno. Celý den je v práci a domu se chodí jen najíst a pak - s přestávkou na dřímání na gauči - vyspat. Je fajn vědět, že se takhle nemám jen já. Jen - moc to člověka neuklidní ... pořád si říkám - změní se to vůbec někdy?

            blueberry6
            [ reagovat ] [ URL příspěvku ]
            • RE:
              Hele, jsou to jen nápady, ale zkuste si nad to spolu sednout a udělat si nějaký harmonogram. Je přeci důležité, aby to do narození Matýska bylo hotové. Víš, nemusí to být x věci denně, může to být třeba jedna jediná krabice, ale i to je nějaký posun. Sepiš práce, které musí udělat on, jakožto chlap a ať si naplánuje, kdy je udělá.
              Já jsem prohlásila, že do porodu chci mí dvě vestavěné skříně hotové (musel přijet dřevařskej, vše si naměřit, udělat a pak nám to rozložené přivezl, přítel to musel sestavit - ale já mu s tím už nemohla pomoct, protože můj stav nedovoloval mít třeba ruce dlouho nahoře, nebo držet něco těžkého). Furt měl dost času a pak najednou před vánoci - dřevařeskej neměl místo a tak. Když k nám přijel na zaměření, tak jsem mu řekla datum, do kterého to musí být hotové, protože to je náš termín porodu. Jen protočil panenky. Přítel pak musel požádat chlapy od nás z rodiny, aby mu s tím pomohli. Ale světe div se, dokonce v předstihu bylo všechno hotovo.
              Občas jsem tím otravná, ale na papír udělám tabulku se dny v daném měsíci. Napíši do ní, co nás čeká (očkování, návštěvy atd.) a pak rozepíšu úklid domácnosti - aby každý věděl, co je jeho úkolem. Aby mi přítel nemohl předhodit, že já nic nedělám (vypíšu tam všechny činnosti, co je za den třeba udělat). Nedělám to každý měsíc, ale prostě aby viděl, že když jsem doma, že se tu neflákám. A když mě fakt naštve, tak mu dám malýho a řeknu, jdu pryč, vrátím se v tolik a tolik, udělej oběd, ukliď a pověs prádlo. O jakým je mi zadostiučiněním, když se vrátím a on mi vysvětluje, že se to nedalo stihnout!
              Hele, máš ráda vaření, tak se na to zkus zaměřit. Připrav si meníčko o několika chodech. Nemusíš ho dávat jemu, ale sobě. Pohraj si s tím, ať to hezky vypadá! Využij volných chvilek ... a hlavně nepřemýšlej :oD. Před porodem mě taky chytalo ... co by se mohlo stát. Byt a další věci jsou napsány na mě, jak by se to pak řešilo a tak. Ale včas jsem si dala přes pusu ... a začala spíš uvažovat, co bude první věc, kterou udělám, až se vrátím z porodnice. Jakou první písničku zazpívám prckovi. Zkus se navlnit na optimismus - udělá to dobře tobě i prckovi!!

              Buik
              [ reagovat ] [ URL příspěvku ]