Můj druhý porod, 21.8.2015 (Porod)

Druhý porod, 21.8. 2015

Strašně jsem si přála nerodit v těch úmorných vedrech, která panovala už třetí měsíc. Měla jsem nohy i ruce nateklé jako konve, snubní prstýnek jsem nemohla nandat už přes půl roku a v obličeji se mi udělaly snad tři brady. Měla jsem nahoře 15 kilo, což bylo vzhledem k mojí tělesné konstituci fakt celkem dost.

A ono to vyšlo, šest dní před porodem se zázračně „ochladilo“ na příjemných pětadvacet a já jsem mohla konečně normálně dýchat. Nijak zvlášť jsem se druhého porodu nebála, přece jen jsem už věděla, jaké to je, spíš jsem byla tak příjemně napjatá, jak to bude asi probíhat a kdy to začne. Obávala jsem se hlavně toho, jak to bude s Honzíkem, až se porod rozjede, kam ho dáme a jestli to nebude v noci, ale nakonec to všechno příroda vyřešila za mě.

Začalo to téměř na chlup stejně jako první porod. Kolem třetí ráno jsem se vzbudila vedle spícího Honzíka (tenkrát ještě chodil spát ke mně do ložnice a manžel spal v jiné místnosti, takže také netušil) a cítila jsem mírnou menstruační bolest. Zvedla jsem se a cítila, jak ze mě cosi vychází, ale říkala jsem si – klid, to je zas jen zátka jako minule. Šla jsem na wc a taky že jo. No tak pohoda, nechtěla jsem začít plašit jako prve, šla jsem si zpátky lehnout. Tak jednou za patnáct minut se ta bolest vracela, ale nic silného. V 7 ráno ta bolest byla o něco silnější, ale pořád nepravidelná a nic extra. Sem tam ze mě něco vyšlo, ale taky nic zásadního, vždyť minule to bylo stejné a ten kýbl vody po prasknutí bych přece poznala. Když vstal manža v půl osmé, jen jsem ho s klidem upozornila, že se něco začíná dít a ať nepodniká cesty nikam daleko. Tak odjel na chvíli do práce vyřídit nezbytné, kolem deváté se vrátil a ptal se, jak mi je. Bolesti nesílily, tak byl dost otrávenej, že to bude zase nadlouho jako vždy a že zbytečně odložil práci. Kolem 11 začaly bolesti sílit, seděla jsem na míči u počítače a pustila si měřič kontrakcí. Byly pořád dost nepravidelné, jednou deset, jednou sedm, jednou 15 minut, ale taky třeba po dvou minutách, když jsem se začala víc hýbat. Ale pořád jsem si říkala,  že zachovám klidnou hlavu, i když občas to fakt zabolelo. Manža chtěl jet do porodnice, ale já jsem byla přesvědčená o tom, že by se mi tam zase vysmáli jako minule a poslala jsem manžu s Honzíkem na nákup a k McDonaldovi pro oběd. Vrátili se kolem dvanácté a já si spokojeně žvejkala SnackWrap a sem tam prodýchla kontrakci. Kolem půl jedné jsem si řekla, že to není už moc normální a šla jsem na malou. Když jsem se pak oblékala, něco ze mě vyteklo, že to přistálo na teplácích a to už jsem tušila, že to teda je asi voda, ale v malém množství. Šla jsem do sprchy, připravila si vložku do porodnice a zavelela, že fakt pojedem. Bolesti zase o něco zesílily, ale stále se držely kolem sedmi minut. Zatím mi to vycházelo tak, jak jsem si představovala. Sluníčko svítilo, bylo příjemně teplo, v pohodě jsem se převlékla, dobalila tašku, nachystala Honzíka a vyjeli jsme. Honzíka jsme vysadili u tchýně a pokračovali do porodnice. Sice jsem tušila, že ty bolesti jsou o něco silnější než byly prve v tuhle dobu, ale pořád jsem nevěřila, že by tohle jako byl porod.

Na příjem jsem dorazila ve dvě hodiny odpoledne. Manžel odjel zpátky pro Honzíka a pak jeli domů. U porodu jsem ho nechtěla a byla jsem za to ráda. Na příjmu na mne koukaly porodní asistentky dost nedůvěřivě, sprdly mě, že mám modrou vložku, což nemá být, ale to mi jaksi nedošlo. Modlila jsem se, aby to při kontrole byla voda a aby mě neposlali domů. PA tu vložku polila „temešvárem“ a ono to tam prostě bylo, zmodralo to a já jsem si tak moc oddychla a tím jsem to všechno asi i popohnala. Pak následoval monitor, sepsání informací o rodičce, převléknutí... všechno probíhalo v naprostém klidu a za zpěvu ptáků, nikdo kromě mě nerodil, tak na mě měly asistentky dostatek času. Pak následovalo vyšetření, přišla doktorka Indka a hrozně jemně mě vyšetřila, minule to bylo fakt nepříjemné, i tam vyměnili vyšetřovací lůžko, tak to mě hned potěšilo, že to není ta hnusná kovová „koza“. Doktorka mi všechno vysvětlila, byla jsem na 2cm otevřená a nebylo to k porodu, což mě teda děsně otrávilo, ale neodradilo. Pak ještě následoval ultrazvuk a PA mě potom odvedla na pokoj, kde jsem byla sama, vlastně v celé porodnici jsem byla úplně sama. V pokoji bylo ticho a příjemně, venku zpívali ptáci a slunce hřálo, bylo to tak pozitivní! Na okně ležela brožurka Jihočeské univerzity a na obálce byla velká fotka mého profesora z vejšky, kterého jsem měla moc ráda a který mi moc pomohl a psychicky podpořil po tom, co jsem totálně zvorala státnici. Tenkrát to pro mě taky byla velmi zlomová situace a nyní to bylo podobné, taky jsem stála na prahu nového milníku a strašně mě potěšilo, že ten profesor tam zničehonic je zase se mnou a říká mi, že to bude dobrý J

Pak dorazila asistentka, která se mnou sepisovala příjem, a donesla mi nějaké jídlo, tedy jestli se chlebu s máslem a mrkvovým salátem dá říkat jídlo. Svěřila jsem se jí, že se bojím, že ten porod zase bude trvat tak dlouho jako minule a ona mě potěšila, říkala, že ten nález není tak hrozný a že ať si v duchu říkám, že do devíti do večera by to mohlo být, a bude to dobrý. Chodila mě kontrolovat každou půlhodinu. Kolem čtvrté hodiny kontrakce hodně zesílily a zpravidelnily se na interval pěti minut. To už jsem nevydržela ležet a musela jsem jen při kontrakci stát a zapírat se o postel. Většinou tak při kontrakci do pokoje někdo vlezl a buď to byla příjemná sestra a poradila mi, jak líp prodýchávat a nestát s nohami u sebe, nebo to byla nepříjemná sestra, která jen protočila panenky, když viděla, že prodýchávám, protože nevěřila, že je to u mě už silné a posílala mě si lehnout. Hehe, to už jsem jednou zažila. Na to jsem se jí pěkně vyprdla. V pět odpoledne se se mnou přišla rozloučit ta hodná asistentka, protože jí končila směna a upozornila mě, ať se kolem šesté hodiny nechám novou směnou vyšetřit, abych věděla, jak na tom jsem. Kontrakce už fakt zesilovaly, třásla jsem se při nich a několikrát jsem musela zkusit metodu odpoutání pozornosti, myslela jsem na to, jak je léto, jak jsme u moře já, můj manžel a moje dvě děti, jak dovádíme v teplé vodě... hrozně moc mi to pomáhalo. Kolem šesté přišla nová asistentka, starší žena, za kterou se táhl neskutečný odér nějakého drahého parfému, což mě hrozně rozčilovalo. Chtěla jsem se nechat vyšetřit, ale asistentka mi řekla, že není důvod, když mě vyšetřovaly ve tři hodiny, že nález známe. A že jestli mě nebolí celé břicho (protože mě opět bolel jen podbřišek a já blbka jí to řekla), tak se nic vyšetřovat nebude a k porodu to není. No zažila jsem to už prve, tak mě to nevyvedlo z míry. Chodila jsem do sprchy a kolikrát to bylo fakt náročné, že mě za cestu chytly dvě kontrakce a někdy dvě okamžitě za sebou.

Kolem půl sedmé jsem potřebovala na velkou a když jsem odcházela ze záchoda, věděla jsem, že už tohle není v cajku a že se na mě někdo musí podívat. Před sedmou jsem se dobelhala do sesterny, ať mě laskavě někdo vyšetří, že už se to nějak nedá vydržet. Ta starší sestra mě tedy laskavě vyšetřila a ono ejhle – 6 až 7 centimetrů. A zas to začalo fofrovat jak minule. „Paní už byla na přípravě?“ – Nebyla. Tak rychle na sál, myslím, že jsem byla na tom samém, co s Honzíkem. Sestru jsem tam měla tu starší, pak jednu, kterou jsem znala z porodnické ambulance a pak tam byla studentka. Starší sestra mě znovu vyšetřila a ptala se, jestli budu chtít něco na bolest, já že jo, ale ve finále na to stejně nebyl čas. Říkala, že tam mám ještě vak blan, že voda mi tekla jen nějakou prasklinkou, tak do mě hrábla a rukou mi praskla vodu, ale té vůbec nebylo tolik jako prve. Kontrakce okamžitě zesílily, sestra řekla, že mám jít do sprchy a pak kdyžtak dostanu klystýr a něco na bolest. Tak jsem šla do sprchy a seděla tam se mnou ta studentka. Mohlo jí být tak kolem dvaceti a byla taková ještě hloupoučká, nevím, tak mi to přišlo, že vlastně nic neví a nic neumí, ale ok, někde se to naučit musí. Hopsala jsem v té sprše na míči a prodýchávala neskutečné bolesti. Opět jsem zkoušela myslet na dovolenou u moře, ale už to moc nepomáhalo, byla jsem úplně mimo a držela jsem se při kontrakci vodovodních trubek. Sprchovala jsem si břicho, ale vůbec to nepomáhalo, byla to jedna veliká bolest. Ta studentka si chtěla pořád povídat, ale já spíš ta slova hekala, než abych něco vyprávěla, jen jsem jí řekla něco ve smyslu, že je šílená, že se na tohle dobrovolně dala :-D 

A najednou přišla ohromná bolest a já cítila velký tlak na konečník, ale takový, že jsem si říkala, že to už snad jde hlavička, skoro jsem to nerozdýchala a řekla jsem studentce, že už budu muset tlačit. Ona v klidu na mě, že ještě ne a dala přede mě ruku jako na znamení – stop, zůstaň sedět na míči, ještě rodit nesmíš, že bych si ublížila. Ale za minutu přišla nová kontrakce, ještě mnohonásobně horší a to jsem se zvedla, sama jsem vylezla ze sprchy, studentka se mě pořád snažila zastavit, ale najednou se na zemi objevily velké krvavé kápance a já řvala, že rodím, najednou tam přilítly sestry, čaply mě za ruce, zařvaly do chodby – rodíme - doslova mě hodily na lůžko, připnuly rychle monitor, píchly mi něco do žíly a já už tlačila, to dítě se rvalo ven šílenou silou, první zatlačení bylo neproduktivní, ale na druhé už byla malá venku, doslova letěla jako raketa, veskrze jsem vůbec tlačit nemusela, měla jsem štěstí, že to dítě ze mě nevypadlo ve sprše na míči. Doktorka jen stačila přijít a chytnout letící dítě. A bylo po všem. Starší sestra jen řekla, že to byl ukázkový porod. Cítila jsem, že mě Linduška asi dost potrhala a taky že jo, doktorka mě šila dobrých dvacet minut, bolelo to hrozně moc a to říkala, že mi dala maximální množství mezokainu, co může být. Stále jsem cítila velkou bolest, jak se mi zavinovala děloha, do toho mi krvácela ruka, kde jsem měla zabodnutou jehlu, ale zřejmě nějak špatně, protože pode mnou byla kaluž krve a sestry mě musely zvednout a dávat pode mě jiné prostěradlo. Ta starší sestra na mě koukala a ptala se, jestli se mi nedělá špatně, že jsem hrozně bledá, ale já jsem jí říkala, že jsem takhle bílá normálně.

Hned jak jsem porodila, tak mi dala sestra Lindušku na břicho, to byla nádhera, pak ji vážila a myla dětská sestra, pak si ji všichni chovali a hladili a sestry říkaly, že má kulaťoučkou hlavičku jako po „kápéčku“ – porodu koncem pánevním. Linduška se narodila ve 20.06 a vážila 2,92kg. Ta milá sestřička z příjmu měla pravdu, narodila se tedy do devíti hodin.

Já jsem byla ráda, že je po všem, i když jsem nebyla tak unavená jako po prvním porodu, ale bolesti byly naprosto brutální a vážně jsem se bála, že to nedám, že prostě bolestí omdlím a bude. Ale nakonec jsme to my dvě holky zvládly a šest hodin od příjmu je celkem dobré skóre oproti 40-ti hodinovému prvnímu porodu J

Po šití následovaly dvě hodiny na sále, břicho mě bolelo strašně, ale pohled na tu malinkou osůbku mě neskutečně naplňoval pýchou a klidem zároveň. Sestra ji neoblíkla, jen nahřála peřinku, položila mi malou na prsa a přikryla nás tou teplou dekou. Bylo to tak úžasné, Linduška tedy zrovna v klidu neležela, pořád se odrážela nohama od mého břicha a poskakovala na mně jako malý zajíček, až se mi to zdálo nemožné, že tak malinký tvoreček sotva vyjde na svět, už hopká J Takhle jsme spolu ležely asi hodinu, akorát přiložení k prsu přišlo o něco později než jsem předpokládala a pak se Linda vůbec nemohla přisát. Třikrát přišla sestra a máčkla mi na břicho, vyvalila se ze mě spousta krve, asi proto jsem potom musela dostat transfuzi, protože to krvácení bylo fakt masivní.

Pak pro mě přijel zřízenec a odvezl mě na normální pokoj. Tam na mě čekala příjemná „spolubydlící“, která tedy šla druhý den domů, ale bylo fajn potkat se tam s milou holčinou, se kterou jsem dodnes v kontaktu. Další dny jsem byla na pokoji sama a to bylo taky vážně moc fajn, sestry byly veskrze příjemné, nikdo mě kvůli ničemu nepoučoval, nebuzeroval, přece jen se na druhorodičku hledí úplně jinak. Domů jsem šla čtvrtý den po porodu, sice trochu opožděně, ale rozkojená, spokojená a nemohla jsem vůbec věřit tomu, že už mám dvě děti.

Teď se mi stýská po těhotenství, po porodu a po kojení, jsem smutná z toho, že nejspíš tohle všechno bylo naposledy. Když se myju sprchovým gelem, který jsem měla v porodnici, ta krásná vůně mi připomene všechno krásné i bolestivé z toho dne. Poslední týdny těhotenství jsem byla naprosto vyčerpaná a zařekla jsem se, že to je opravdu naposledy, ale jak člověk všechno rychle zapomene, že? ;-)