týdny plynou, stehna kynou ... (14. týden těhotenství)

Omlouvám se za poněkud obhroublejší název, ale jsem zvyklá věci pojmenovávat tak, jak jsou.

Jestliže jsem si ve svém předchozím článku ztěžovala na to, že už nemůžu chodit pařit, že už nic není takové, jak jsem na to byla zvyklá - volné, mladé, nezávazné, během pár týdnů se mé starosti pŕesunuli někam úplně jinam.

Ne jen že mě přešla chuť pařit. Přešla mě chuť na spoustu věcí, a otom už ale třeba nékdy jindy... 

V následujících týdnech jsem bojovala s těžkou únavou. Byla jsem unavená přes den, v noci - pokud mě zrovna nebudily noční můry týkající se mé práce, jsem chrněla jako zabitá, ale unavená jsem byla i ráno... a vůbec. Prostě poŕád. V práci jsem si dokonce musela vzít i týden volna, protože jsem byla tak vyčerpaná, že stresující zaměstnání mi opravdu neprospívalo.

I přes svou únavu, kdy jsem polehávala a podřimovala vlastně celé dny, jsem měla neustále hlad. Ze začátku mi bylo úplně jedno co jím. Bylo mi, jako bych měla tasemnici. Sotva jsem dojedla, už hodinu na to jsem měla zase pocit, že musim jíst. Marně jsem očekávala ranní nevolnosti. Ani po zrůdných kombinacích jídla mi zle nebylo. Ty zrůdné kombinace pŕišl na řadu kolem 12 TT. V tu chvíli rezignoval i můj přítel. Když jsem ho tedy poslala do krámu pro zmrzlinu, vrátil se se zmrzlinou, čokoládou, okurkama, chipsama, sýrem a jogurtama a nezapomněl ani na gumové medvídky, které se stávají pomalu ale jistě součástí mého každodenního jídelníčku. Přesně odhadl situaci - když jsem totiž ve 14:00 myslela zmrzlinu, ve 14:05 už jsem chtěla pro změnu sýr a ve 14:10 okurky. Takže když se vrátil o půl hodiny později, sáhla jsem nejdříve po medvídcích a v zápětí po chipsech chilly a limetka. Zmrzlinu jsme měli v mrazáku ještě dalśí týden. :-D

Společně se zvýšeným apetitem jsem ovšem začínala i růst. Už jsem se rozloučila s 90% svého šatníku. Vše je mi malé. A tak jsem veškeré své oblečení, které následující cca rok neobléknu, naskládala do tří velkých krabic a nechala uklidit do kumbálu, aby mě nedráždily. Místo toho jsem zasedla k internetu a za 1500 si nakoupila pár těhotenských hadříků na internetových bazarech. Musím říct, že na netu se dá nakupovat celkem slušně - mám džíny, několik pěkných halenek, svetříky - jeden dokonce takový super - po kolena... jen jednou jsem sáhla asi trošku vedle - pŕišly mi delší šatky, do kterých asi nikdy velikostné nedorostu, i když co já vím, jak budu vypadat b únoru. Nejdříve jsem si nebyla vůbec jistá, ale nakonec, když jsem si na sebe vzala tuniku, která mě nikde netlačila, nikde netahla, byla dostatečně douhá - byl to skutečné povznášející pocit. 

Nějak jsem se smířila s tím, že hrošíkovatím. Nakynul mi zadek, nakynula stehna, nakynula jsem už asi úplně všude. Když jsem si byla kupovat podprsenku, ze zvyku jsem sáhla po velikosti B ... cestou do kabinky mi ale došlo, že toto nebude zrovna to pravé. Řekla jsem si \"sbohem béčka\" a u stojanu vyměnila kýženou podprdu za velikost C. Z kabinky jsem volala na prodavačku, aby mi přinesla D... a po chvilce jsem zdrceně konstatovala, že D+ bude to pravé. 

Abych nezapomněla - minulý víkend jsem se stihla vdát. Z přítele už je tedy nyní manžel a já už nikdy nebudu slečna. Do šatů jsem se vešla a celý den proběhl skvěle - únava už mě pomalu ale jistě opouští a mě se začala vracet nová chuť do života. Pomalu ale jistě si začínám své téhotenství OPRAVDU uvědomovat. Ještě ne tak docela, ale čím dál tím více mi to vše dochází. Měla jsem týden před svatbou volno a tak jsem měla čas i na své myšlenky - tím to možná bude. Největší \"zásah\" pro mě asi byl, když jsem vyplňovala formulář na přízpěvek v těhotenství na zdravotní pojišťovně. Zkuśeně jsem vyplnila své jméno a zbytek iniciálů, nově i nové příjmení ... a pak jsem se zastavila u kolonky \"jméno otce dítěte\" . Teprve když jsem tuto část vyplňovala, došlo mi, že to dítě je fakt naše. Abych trošku ospravedlnila mé sobecké pojetí života - po pár velkých kopancích, někalika životních tragédiích a vůbec, celkem nepěkné minulosti, jsem se naučila brát vše, co se semnou děje, jen jako vlastní věc. Odnaučila jsem se osttním důvěřovat, na někoho spoléhat - zvlášť ne v důležitých věcech. A i když jsem si svého muže vzala, jen těžko si zvykám na fakt, že v něčem takovém jedeme skutečně spolu. Teprve tady mi to asi došlo doopravdy.

Ve 13. tt jsem byla na NT+. Čekala jsem, že to bude nějaký obrovský zážitek, ale bohužel. Když jsem seděla asi půl hodiny v čekárně, padalo na mě ze všech okolo spíš deprese a zoufalství. Seděly tam samé páry. Budoucí tatínkové nadšeně vykládali, hrdi na své dílo, drželi své ženy kolem pasu, hladili je ... a já seděla sama. Bylo mi hrozně. Přítel musel být ten den v práci. I když by chtěl, nemohl se přijít podívat na to, co jsme vlastně jednoho květnového večera stvořili a já si připadala tak sama. Na ultrazvuku jsme s velice nesympatickou sestrou viděly neposedného plaváčka, který se odmítal přestat byť na chvilku vrtět a plavat. Bylo hezké vidět, že malý červotoč se má čile k světu. Jen - byla jsem na celou tu radost sama. A tak to zas takový zážitek nebyl. 

V pondělí začínáme 15 týden. Bříško už mám řádně naběhlé, řekla bych, že spousta mamin by mohla klidně závidět. na záchod chodím snad 20x denně, na břiše už se vážně nevyspím a chutě se trochu stabilizovaly. Už mě trápí jen ta práce. vůbec se mi tam nechce. Zachází semnou jako s kusem hadru, ale očekávají výsledky. Je to tam čím dál tím více ponižující. Bohužel, na rizikové - i když by mi bylo sebehůř a zvládala bych sebeméně-  mohu jít nejdříve na konci října. A pak to bude peklo pro změnu s penězi. Díky novele zákona je nemocenské vázáno na sociální-důchoédové pojištění. A tak, pokud neplatí sociální třeba 15tis. měsíčně, nemůžu si platit ani vysoké nemocenské. A když si neplatím vysoké nemocenské, budu mít pěkné prd. Nakonec to vychází na nějakých 120 Kč na den - nemocenské. Jsme úplně obyčejný pár, máme úplně obyčejné práce, vyděláváme běžné peníze. Když nebudu nosit domu výplatu, zaplatíme nájem a jen ztěží vyžijeme. Sotva 4 tis. měsíčně od sociálky nám opravdu moc nepomůžou. Naštěstí jsme s mou kamarádkou - nezávislou finanční poradkyní - objevily super pojištění. Dělá ho allianz. Vedle pojištění \"pro ženy\" které je rovněž úplně unikátní, protože vás pojistí pro spoustu \"ženských\" případů, existuje ještě jedno pojištění, které jsme v mém případě využili. Nevím teď přesně jak se jmenuje, ale v mém pŕípadě - za 600 měsíčně mi zajistí 400 denně v případě, že mě doktorka pošle na rizikové a o dvě stovky navíc, když skončím v nemocnici. Podle pravidel toto platí opět tři mésíce od počátku pojištění, ale pak už ani den navíc (narozdíl od klasického nemocenského, kde čekáte ještě dalších 22 dnů). Takže je tu alespoň paprsek světla na konci tunelu. Nebude to sice žádná křeč, ale už se aspoň dostáváme na částku, ze které se dá žít a třeba zaćít i pomaloučku nakupovat pro miminko.

Tak - za okny už to vypadá, že léto je tatam. Je zima, zataženo ... a tak se jdu ještě zavrtat pod deku a relaxovat. Zítra mě čeká další pracovní den, tak zkusím na chvilku zapomenout a pustím si nějaký veselý film.